Historie SDH

Přesný rok vzniku místních hasičů (Feuerwehr) je v místní kronice a některých jiných materiálech určován s rozdílem jednoho roku. Kronikář Wenzel Preissler se zmiňuje o roku 1875, ale v pozdějším díle kroniky uvádí, že hasiči měli v roce 1914 „možnost oslavit 40 let svého trvání“, o čemž se nezmiňuje v zápise roku následujícího. V kronikářském zápisu z roku 1915 píše: „Toliko hasiči vykazovali ještě známky života, ačkoliv těch málo branců, kteří nebyli povoláni do válečné služby, se pouze jednou během roku (28. července) zaktivovalo k požáru hostince U Ranního slunce.“ V zápise z roku 1924 se zmiňuje Preissler pouze o tom, že je předpoklad zahájit výstavbu zbrojnice, ale že chybí do plánované částky přibližně 20 tisíc. V měsíci dubnu 1925 (konkrétně 25.) městští zastupitelé rozhodli o stavbě nové hasičské zbrojnice.

Dr. Gertrude Zasche, dcera bývalého rychnovského starosty, která po r.1945 žila v Kaufbeuren a Neugablonz, ve svém příspěvku o Rychnově v knize Gablonz an der Neisse uvádí rok 1874. Oba se však shodují v tom, že to bylo v měsíci září (přesně 20.). Buď jak buď. Jisté však je, že u kolébky rychnovských hasičů byl tělocvičný spolek založený MUDr. Möllerem v roce 1864. Tehdejší zájemci o hašení se sešli v dnes již neexistujícím hostinci Lidový dům a rozhodli se pro novou organizaci. Je rovněž doloženo, že již před tímto rokem v Rychnově byla skupina mužů, kteří pomáhali spoluobčanům při požárech. A těch zde bylo skutečně mnoho. Hořelo nejen „přirozenou cestou“, ale mnoho požárů bylo výsledkem spekulací ve vztahu k pojišťovnám. Je známo, že turneři dali do vínku nové organizaci svoji čtyřkolovou stříkačku. Hašení požárů ve vsi Rychnov bylo obtížné. Nejen že chybělo vyškolené družstvo, ale i používaná technika byla značně primitivní. Jak jsem se zmínil, prvním hasičským strojem byla čtyřkolová velká a těžká stříkačka. K místu požáru byla doslova dovlečena. Stroj měl značně krátkou a nepohyblivou stříkací rouru bez hadic a postrádal rovněž sací zařízení. Proto musela být potřebná voda nalévána do nádrže pomocí kbelíků. Lidé se rozestavili vedle sebe většinou v dlouhých řetězcích k nejbližšímu vodnímu zdroji a kbelíky plné vody putovaly ke stříkačce a od ní prázdné z ruky do ruky nazpět. Po naplnění nádrže pak již záleželo jen na silných pažích hasičů, kteří ve čtyřech rozhoupávali ramena stříkačky a další se pak pokoušeli nasměrovat proud více či méně stříkající vody do centra požáru. Hasiči záhy dosáhli toho, že u každého domu byly připraveny žebříky a těžké háky na strhávání hořících prken ze střech, pochopitelně, že nesměly chybět ani velké kbelíky.

Po založení hasičského spolku byla pořízena lehká pojízdná stříkačka, zakoupeny hadice a potřebné nářadí. U rybníka „Katelteich“, který se nacházel v místech dnešního dětského hřiště, si hasiči na svoji výzbroj postavili jednoduchou dřevěnou zbrojnici. Kronikář se zmiňuje o tom, že při požárech často vznikaly i škody na okolních domech. Zvláště „zuřiví“ hasiči prý rozbíjeli skla oken v okolních domech a naprosto nesmyslně v nich demolovali i kamna. Prvním velitelem hasičů byl až do roku 1878 Josef Schöffel a po něm v kratších nebo delších obdobích Josef Ullich, Ernst Hoffrichter, J. F. Lang a Vincent Peukert. Ti měli jako náčelníci k ruce dva velitele (podnáčelníky). Tak vypadala situace ve vedení místních dobrovolných hasičů. O počtu občanů, kteří v letech od vzniku do roku 1900 byli ve sboru zapojeni, se mi v kronice nepodařilo nalézt žádnou bližší poznámku.

V Rychnově, jak jsem se již zmínil, hořelo často. Neopatrnost, bouřky, dřevěné domky, dokonce komíny, které byly vlastně jen z prken, a střešní trámy, které komíny procházely, byly často příčinou požárů. Mnoho požárů vznikalo i úmyslně, když majitel dobře pojistil svůj domek a zatoužil po lepším. Mnoho domů v průběhu let hořelo i několikrát. Tak například v dnešním domě č.30 hořelo dvakrát, stejně i v hospodě Na Švajcu. Vpravdě rekordní byl dle kronikáře dům č. 283. Ten navštívil ohnivý kohout dokonce sedmkrát. V roce 1905 zasahovali hasiči pouze dvakrát, stejně jako v roce následujícím. V tomto roce (1905) při slavnostním nástupu na náměstí bylo odměněno 73 hasičů (členská základna musela být skutečně široká) medailemi za 25 let zodpovědné služky ve sboru. Jen požár, který museli hasit právě na Švajcu, jim přidělal nejednu vrásku. Hospoda doznala značných škod a navíc blesk zabil i hospodského. Kronikář připomíná i rok 1907, kdy hasiči vyráželi k požáru celkem v sedmi případech. Při bouřkách shořely dva domy. Jeden na Kopanině a druhý v Jeřmanicích. V roce 1908 se hasiči blýskli při oslavách výročí panování císaře Františka Josefa I. (na trůn nastoupil v roce 1848). Jen pořádný požár v roce chyběl. Nebyl totiž ani jeden. Zato v roce 1909 museli hasiči vyjet ke čtyřem požárům. Rok 1911 byl suchý. Hořelo často nejen v obydlené části, ale i v lesích a kolem trati. Objevilo se dokonce podezření, že se v místě nachází žhář. Na jeho dopadení byla vypsána odměna plných 400,-Kč. Roku 1912 místní získali výsuvný žebřík. Příliš ho však neužili, neboť prý hořelo jen ve dvou případech. V roce 1913 požádal sbor místní zastupitele o místo, kde by mohli postavit svoji zděnou zbrojnici.

Válečná léta byla pro sbor krutá. Většina hasičů musela narukovat do armády a účastnit se bojů na různých místech I. světové války. V roce 1914 je připomínán požár ve skladu uhlí, jehož majitelem byl pan Bondi, a připomíná se, že jednota mohla slavit výročí svého založení.

V následujících letech kronikářské zápisy o místních hasičích chybí. Až teprve v roce 1921 se dozvídáme o vybavení feuerweher, který měl vlastnit stříkačky, hadice a výsuvné žebříky i kbelíky. V tomto roce převzal náčelnickou funkci F. Petrak. Následující rok vyzněl pro jednotu příznivě po stránce finanční. Zastupitelé schválili hasičskou daň pro občany města, z pokladny dostali od města „plných“ 358 korun a příslib, že v letech dalších na ně bude pamatováno v městském rozpočtu.

Rok 1923 byl příjemný pro hasiče v Pulečném, kteří se mohli pochlubit svojí zbrojnicí.

Příslušníci sboru vyjížděli jen ke dvěma požárům. V roce následujícím získala jednota právo bezpečnostního orgánu města. Město přispělo z rozpočtu na výstavbu zbrojnice v Dolním Rychnově. K požárům členové sboru prý vyjížděli šestkrát. 10. a 11. 8. hořela brusírna skla v místě dnešního domu čp. 257. 12. srpna se zde v přilehlé stodole rozhořel požár znovu. Při něm shořelo seno a „nikoliv již nový Landauer AD. Müllera z č.18“. To bylo moc i na tehdejší policajty. Syn majitele byl obviněn ze žhářství. Byl vyslýchán v Liberci, ale pro nedostatek důkazů bez potrestání propuštěn. Smolnému roku nebyl konec. Chytil nejen dům čp. 27, ale i stodola u fary. Odtud se požár přenesl i na farní budovu, která byla prakticky dřevěná. I ona byla požárem poškozena a pro zchátralost stržena. Po složitých jednáních pak byla vystavěna nová.

Na zasedáni zastupitelstva 25. dubna 1925 vystoupil náčelník jednoty s rezolutním požadavkem výstavby nové hasičské zbrojnice. Rozpočtové náklady se zastavily u hodnoty 93 400,- Kč. Hasiči však měli v pokladně 72674,- Kč, které získali z poplatků majitelů domů ve městě, sbírek a tanečních zábav. Město přislíbilo pomoc ve výši 2000,- Kč, pokud budou ve zbrojnici realizovány byty. Plány na zbrojnici vypracoval místní zednický mistr Daut již v roce 1924. Město hasičům definitivně darovalo prostor za hrází Katčina rybníka, kde již v roce 1898 vyrostla zbrojnice dřevěná. Rybníček byl v roce 1908 zasypán, a tak zde vznikla docela pěkná prostora i pro manipulaci s technikou. Daut navrhl a také zrealizoval budovu zbrojnice s mansardovou střechou a dvěma velkými vraty pro vjezd stříkaček a vozů. Obdélníková věž zařízení sloužila k zavěšování a sušení hadic. Tenkrát se nové zbrojnici říkalo Stiegerhaus. Hasiči podřídili výstavbě svého stánku veškeré úsilí. Slavnost konaná při jejím otevření byla vskutku velkolepá. Byla záležitostí celého města, blýskli se při ní i členové ostatních spolků, a těch nebylo v Rychnově málo. Náčelníkovi, jímž byl v té době Preissler, se nejen dmula hruď nad vykonaným dílem, ale jistě se mu zatřásl i hlas při projevu, v němž vzpomněl historii místního hasičstva i radost z vykonané práce.

V pozdějších letech vyjížděli místní hasiči k požárům v místě i okolí 3x - 4x do roka. Jen rok 1928 byl pro ně perným. To mělo, dle kronik, v Rychnově hořet dokonce patnáctkrát. Nečekané problémy jim nejen v tomto roce, ale i v letech dalších přinášely jiskry lokomotiv, které nejednou byly příčinou požárů porostů kolem trati. Nejsložitější období pro sbor přinesla léta II. světové války. Mladí členové byli povoláni do armády, činných zůstalo jen několik veteránů. Po osvobození vlasti z nacistického područí se činnost SDH začala rozvíjet již od roku 1945. Prvními veliteli se stali pánové A. Pospíšil a J. Chvalina.